17. listopad - zamyšlení nad uplynulými dějinami
17. listopad od historie po současnost
Běh lidských dějin jako by někdy předjímal budoucnost analogií, která je až udivující. Takový je osud data, které vešlo do podvědomí jako 17. listopad. Stěží by kdo mohl tušit, že tento den vstoupí do historie našeho národa dvakrát po sobě, ve dvou zcela odlišných epochách, byť pokaždé jako symbol odporu proti totalitě. Připomeňme si události, které se v souvislosti s datem 17. listopadu odehrály.
Časová priorita v tomto spletenci událostí patří Janu Opletalovi, který těžce nesl příznaky fašismu, jenž se stahoval nad Evropou. Jeho averze vůči Němcům byla mimořádná, dával to najevo docela zřetelně. Uvažoval o možnosti emigrace, pak si ale záměr rozmyslel v přesvědčení, že proti nastupující hrozbě je třeba bojovat především doma.
A tak se blížil tragický den Opletalova života – 28. říjen 1939. Několik dní před ním se konala v Hlávkových kolejích schůze vysokoškoláků. Opletal na ní vystoupil s velmi rozhodným projevem, v němž uvedl, že je třeba bránit se německé zvůli v případě, že by měly být zavřeny české školy. Upozornil dále, že jestliže se tak stane, bude to počátek konce českého národa. Za svůj projev sklidil ovace, studenti jej vzali na ramena a vyjádřili podporu a souhlas s jeho výrokem.
Avšak mezi účastníky schůze byli i agenti gestapa a tato okolnost se zdá být klíčem pro pochopení jeho smrtelného zranění.
Dne 28. října 1939 se Opletal vydal na demonstraci až ve večerních hodinách, to už věděl jak nebezpečná situace nastala a kolik účastníků bylo zasaženo střelnými ranami. A pak se to stalo: padl výstřel, Opletal zprvu ucítil jen slabé škrábnutí, vůbec jej nenapadlo, že je zraněn. Pokračoval v demonstraci, po chvíli pocítil, že krvácí, byl odveden ostatními studenty do nemocnice, kde bezodkladně provedli operaci. Útočník mířil na konkrétní cíl.
Po náhlém zhoršení zdravotního stavu Jan Opletal 11. listopadu 1939 zemřel. Oficiální rozloučení s ním bylo 15. listopadu, samotné uložení do hrobu se uskutečnilo o den později.
Když se studenti vraceli vlakem domů, jaké štěstí, že některým na přestupní stanici v Olomouci ujel vlak. Byli tímto zachráněni před gestapem, které na účastníky pohřbu čekalo v Praze. Do koncentráku se tady nedostali.
Nadcházejícího dne, 17. listopadu, byla na všech pražských nárožích vylepována vyhláška o uzavření českých vysokých škol, o popravě devíti vysokoškolských studentů.
Historický osud 17. listopadu se naplnil. Na památku českých studentů, zastřelených okupanty, byl v roce 1946 Mezinárodním kongresem studentstva v Praze vyhlášen 17. listopad Světovým dnem studentstva.
Před 19-ti lety, v roce 1989 se 17. listopad zapsal do dějin podruhé. Na Národní třídě se shromáždili studenti, kteří projevili nesouhlas s tamější vládou. Byli brutálně napadeni složkami ministerstva vnitra. Po zásahu se na Václavském náměstí a Národní třídě objevilo množství svíček, květů, vlajek. Lidé tak vyjadřovali svou solidaritu s postiženými účastníky, proti kterým bylo použito hrubé násilí. Sled událostí poté byl bouřlivý a rychlý. Vzniklo Občanské fórum, Václav Havel se stal prezidentem. Konec vlády jedné strany byl tady.
Tento politický převrat i v mém životě leccos změnil. Začalo to Svobodnou Evropou, hlas z rádia slyším dodnes, dodnes mám v paměti zprávu o pádu Berlínské zdi. Přesto, že jsem měla 14 let, vnímala jsem, že se NĚCO děje.
Následující den maminka rozstříhala tátovy medaile a udělala všem trikoloru. Hrdě jsem si ji připnula na bundu a vyšla do ulic. Pamatuji si na generální stávku na krnovském náměstí. Na cinkání klíčů, vztyčené transparenty s jasnými hesly, na studenty, umělce, dělníky a všechny ostatní, kteří toužili po SVOBODĚ a požadovali pád totalitního režimu.
Po 17. listopadu vstoupily do stávky vysoké školy. Často narážely na odpor vedení škol a svazáckých organizací. Stáli samotni. Jejich rodiče, kteří důvěrně znali ústrky režimu, jeho lživost, byli zaskočeni rozhodností, s jakou jejich děti, které doposud státní mašinérie považovala za dobře proorganizované a „zvládnuté“, prezentovaly své požadavky v diskuzích.
Na naší škole vládl chaos, obavy, učitelé vyčkávali, studenti se bouřili. Začali jsme se učit místo „soudružko“ oslovovat „ paní učitelko“. I když byli mezi učiteli i tací, kteří prohlašovali, že jsou soudruzi a zůstanou jimi a živli budou zaslouženě potrestáni. Na krnovském gymnáziu studenti sepsali své požadavky, okupovali školní rozhlas, začali vydávat Studentskou MAGNA CHARTU. Stala jsem se členkou redakční rady.
Vzpomínám na tu dobu s jistou nostalgií, a jsem vděčna rodičům, kteří mě vedli k poznání a pravdě, díky nimž mi Hudka, Kryl či Hrabal nebo Havel nebyli ani ve čtrnácti letech cizí.
Teď, po devatenácti letech demokracie v naší zemi se obávám, zda se do historie nezapíše 17. listopad potřetí. Oranžovorudá nálada v naší zemi k tomu směřuje. Komunisté jsou opět u moci, ať už nosí rudý či oranžový kabát. Usedli na trůny hejtmanů a chtějí kralovat. Cožpak jsme zapoměli, jaké to bylo? Kolik zla a hrubého násilí bylo použito? Zapoměli jsme, jakou oběť položil za svobodu a demokracii Jan Opletal a mnozí další?
Historie se opakuje, jak praví klasik, snažme se, aby tomu v tomto případě tak nebylo.
Martina Nováková